O mně

Vítězslav Farný se narodil 29.října 1953 v Prostějově.

Ještě během studia na Střední škole filmové nastoupil jako asistent kamery do Československé televize.

Dnes pracuje jako kameraman České televize.

První obraz namaloval v roce 1995. „Prostě se mi chtělo,“ odpovídá na otázku, proč se po dvaceti letech práce kameramana rozhodl vzít do ruky štětec. „Za kamerou je člověk v podstatě stále k něčemu nucen a manipulován. Má předem určený prostor, aktéry i myšlenku, kdežto při malování zůstávám sám a jsem limitován jen vlastní představivostí. Jako kameraman jsem dosud obrazy jen snímal, teď se je snažím vytvářet.“

Sám sebe charakterizuje V. Farný jako optimistu, jenž cítí uspokojení, když se mu to hezké podaří přenést nejen do vlastní malby, ale skrze ni také vně, do prostoru kolem jeho díla.

„Nechci do obrazů promítat smutek a rozčarování, které jako každý normální člověk z tohoto světa občas mívám. Vím, že sám bych si na zeď doma nepověsil ještě další depresi,“ říká. Témata obrazů čerpají z nahodilých momentů jeho vlastního života a z jejich pomíjivosti činí konstantu. „Vkládám do obrazů vlastní vzpomínky. Nemaluju konkrétní věci, ale nálady, jevy. Rád bych nahlédl do citu určitých skutečností. Obraz má totiž tu sílu, že dokáže zastavit a uchovat chvilkový dojem, stav mysli, které by v životě jinak pominuly, byly vytlačeny něčím jiným.

Vzpomínám si, jak jsem jednou ráno seděl na okraji louky u lesa. Bylo to na konci jara, všechno bylo ještě sytě zelené, tráva byla vysoká, nepokosená. V jeden moment se do louky o něco silněji opřel vítr a naráz jakoby nastala exploze. Do vzduchu vzlétlo mračno pylu a semen, mezi tím vším bzučelo obrovské množství poletujícího hmyzu a já si uvědomil, že vlastně stojím uprostřed monstrózní kopulace stromů, rostlin, brouků a bůhví čeho všeho ještě, a mám z toho ohromnou radost. Radost, že svět pořád funguje normálně. V ateliéru potom, jsem se to pokusil dostat na plátno. Nikoli tu kopulaci, ale tu euforii, ten pocit, který se mě v ten okamžik zmocnil. A o tom jsou moje obrazy.“

Na rozdíl od motivů, názvy svých obrazů nehledá dlouho. „Název je vlastně dán předem a vyplývá z tématu. Po pravdě řečeno, obrazům ale nerad dávám konkrétní názvy. Obrazy totiž mají schopnost komunikovat a každý z plátna může cítit něco jiného. Něco, co se víc blíží jeho vlastnímu prožitku a vidění. Důležitý je totiž právě ten moment, když obraz člověka osloví. V tu chvíli lze říci, že obraz je víc, než jen barevná kompozice.

K obrazům mám osobní vztah a nerad se s nimi loučím. Vznik obrazu až do jeho výsledné podoby cítím jako dialog mezi mnou a plátnem. Stane se, že už rozvrstvený motiv opustím a na jeho ploše vzniká obraz úplně nový. Jedno plátno tak vlastně skrývá několik příběhů, o kterých vím jenom já.

Výtvarná díla V. Farného nevyvolávají dojem rozpolcenosti nebo naopak exploze. Jejich emotivita je obsažena spíše v detailech, jednotlivých přechodech z nálady do nálady. Právě hravost, s níž autor experimentuje s významy jednotlivých barev, je určujícím momentem nálady jeho obrazů.

„Nemůžu malovat, když mám moc velkou radost nebo moc velký smutek. Musím se cítit vyrovnaný.

Maluju hlavně pro sebe, pro vlastní potěšení a pokud podobné pocity po shlédnutí mých obrazů má taky někdo další, mám z toho radost.

Text připravil Robert Sedláček